Fotím v souladu s přírodou.

Mám ráda fotografii, která vypráví příběh,  

má duši a svou jedinečnost. 

....chcete vědět víc ? Mé obrazy jsou já... každý z nich nese příběh mého života, cesty, touhy a vášně... 

Každý z nich je dotek okamžiku...  Každý z nich je kousek mne... 

Pavlo, sama říkáš, že děláš práci, která tě velmi baví. Jaká byla tvá cesta k focení?
Cesta k focení byla trochu zvláštní a s oklikami. K fotografování mě inspiroval Instagram… Toužila jsem mít fotografie jako někteří tvůrci z něj.
Musím přiznat, že jsem o fotografování nevěděla téměř nic. Vlastnila jsem jen jednoduchý kompakt. Pochopila jsem, že s ním díru do světa neudělám. Půjčila jsem si tedy od bratra starou zrcadlovku. To byl začátek.
Proseděla jsem s dětmi hodiny a hodiny na louce a snažila se pochopit fungování zrcadlovky. ISO, čas a clona… zprvu nepochopitelná trojice. A i když to šlo dobře a na displeji se začaly ukazovat obrázky, chtěla jsem víc. Chtěla jsem přeci fotky jako z Instagramu.
Proto jsem se přihlásila na první workshop v životě. V jeho rámci jsem se měla naučit fotit krajinu. Co vám budu povídat… Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Stará zrcadlovka měla své limity, ale nenechala jsem se odradit. Den před odjezdem na workshop však přišlo velké překvapení. Manžel prodal dvě krávy a koupil mi novou zrcadlovku. Příběh má samozřejmě pokračování, ale to je na delší vyprávění.

A kdy se stalo z focení tvé povolání?
K focení jako povolání jsem se dostala postupně. Dlouho jsem si nevěřila. Ale zpětná vazba od lidí mne postupně ujistila, že se můj sen může splnit a mohu se fotografií živit.

Jak se tímto krokem změnil tvůj život?
Můj život se tím změnil dost zásadně. Do doby, než jsem začala fotit, jsem veškerý čas trávila kolem domu. Můj velký sen byl jednou cestovat a poznávat i jiná místa a lidi. Prostřednictvím fotografování se mi to splnilo. Cestuji jak za lidmi, tak za zvířaty. Fotografování je mou velkou vášní. Dává mi smysl, svobodu a tvůrčí naplnění. Cesty za zvířaty jsou plné vzrušení a napětí. Jsou to výzvy, které mám ve svém životě ráda.

Přirozenost tvých fotografií, ať už v přírodě, nebo v ateliéru. To je to, co na nich tolik obdivuji. Co znamená pojem "přirozenost" pro tebe?
Přirozenost? Je to opravdovost, lidskost. Nic nehrát a nepředstírat. Přiznat vše, jak to je. Nefotit iluze. Mám ráda ve fotografii emoce.

Tvou vášní je fotografování přírody, které vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Kde čerpáš svůj vnitřní klid?
Ano, to je pravda. Fotografování přírody vyžaduje pokoru, trpělivost a souznění. Fotograf to musí žít, nacítit se a stát se součástí přírody kolem sebe. Ponořit se do energie a vnímat světlo a zvuky. Přizpůsobit se prostředí a tiše pozorovat. Jsou to hodiny a hodiny pozorování. Zima, déšť, horko… Musíte to milovat. Nikdy nemůže jít jen o samotnou fotografii. Vnitřní klid mi dává samotné prostředí přírody. Je to lék, učitel. Přírodu potřebuji pro svou vnitřní vyrovnanost.

Vyrůstala jsi se svou babičkou, bez rodičů. Jak tě to ovlivnilo ve tvém životním přístupu?
Na své dětství vzpomínám ráda. Vyrůstala jsem s babičkou v podstatě sama, na kraji lesa. Les se stal domovem a útočištěm. Pokojíčkem a prostorem pro poznávání. Znala jsem každý kout. Chytala do rukou v potoce pstruhy, pozorovala ptáky a koupala se v lesních tůních. S fotografováním jsem se vrátila do těchto let. Jsem zpátky.

Jak předáváš lásku k přírodě svým dětem?
Jsem s nimi a odpovídám když se ptají. Jsem jen průvodcem.